Násilí a agresivní chování - pohled z hlediska antropologie

Násilí se v capoeira dnes vnímá jako část capoeira filozofie a taktiky, ale může se jej dopustit jen ten, kdo má individuální aspirace jednat násilně.

Někdo uvádí, že mnoho mladých lidí je manipulováno staršími členy skupiny a jednají násilně jen proto, že se jim řeklo, aby se tak chovali.

Pokud jejich vzory provokují násilí, probudí nejhorší aspekty osobnosti capoeiristy.

Takoví násilní capoeiristas se ale mohou změnit, pokud se dostanou do jiné skupiny

Učitel jógy Aurobindo (1990, str. 242-243) tak píše o dualitě lidské přirozenosti.

Podle něj je první část pozemská, instinktivní a motivována přáními a impulzy.

Druhá část je uvědomělá, rozumná, etická, estetická, inteligentně moudrá a dynamická a je schopná najít, pochopit a modifikovat principy jednání.

Ovšem některé školy capoeira v Salvadoru používají násilí pro ponížení jiných skupin na veřejných rodas, aby přilákaly více studentů a získaly tak více peněz.

Všichni capoeiristas ale souhlasí s tím, že žádná ze skupin neprovokuje násilí v ulicích, útoky nebo jiné formy kriminality.

Na násilí v capoeira nelze pohlížet jen jako na výsledek ekonomických faktorů, jak píše Loureiro a Carvalho (2007, str. 2).

Autoři píší, že většina lidí z nižších sociálních vrstev se často ocitne v situacích, kdy se musí rozhodnout, jestli jednat násilně nebo ne, aby se dostali ke zdrojům, nutným k přežití.

Rozhodnutí závisí na poměru mezi očekávanou platbou a výhodami z práce nebo kriminálními činy ve vztahu k potenciálnímu potrestání a odměně na trhu práce.

Mnoho salvadorských capoeiristas pocházejí z nižších sociálních tříd, ale nikdo jim neříká, aby prováděli pouliční kriminalitu.

Naopak jsou trénováni k sebeobraně proti pouličnímu násilí a ve své komunitě jsou považováni za sportovce,

Instruktoři Capoeira jsou respektováni a po morální stránce se vyhýbají jakémukoliv násilí a kriminalitě.

Graf and Ottomeyer (1989, str. 18-21) navrhují, že moderní demokratizace a kapitalizace vedou k nevyrovnanému rozdělení kapitálu, obavám z neschopnosti přežít z důvodu zcizení práce (marxistický koncept) a identifikační krize.

Tyto faktory mohou vést k procesům dezintegrace.

Autoři chápou spojení mezi dezintegrací (anomálie, apatie) a skupinovou nebo individuální inklinací k násilí.

Také Rodrigues (2006, str. 243) uvádí ohledně rostoucího násilí na světě, především v Africe a Latinské Americe, že násilí a pocit ohrožení jsou důsledky rychlých demokratických procesů v některých zemích.

Ačkoliv Fröschl a Löw (1995, str. 37-38) přisuzují potenciální důvody mužského násilí kompenzaci sociální slabosti, existují také generační rozdíly.

Píší, že muži, kteří nejsou schopni podporovat svou rodinu, mají sklon k alkoholismu; muži, kteří nemohou dostat práci nebo povýšení, nebo muži, kteří nejsou schopni se posunout do vyšší sociální třídy, jsou více náchylní řešit svou frustraci násilím.

Uvádějí ale, že je sociální situace zatlačila do kouta a nedala jim jinou možnost, než použít násilí.

Násilné reakce v mnoha případech bojují s neznámým nebezpečím z okolí.

Geen (1998, str. 2-3) nazývá stresory z okolí jako frustraci, urážku, osobní útoky, hluk, ohrožení zdraví a znečištění jako iniciátory nebo vyvolávací podmínky agrese.

Pokračuje ovšem, že autoři jako Capaldi (1991) a Berkowitz & Heimer (1989) připisují agresi (v našem případě násilí) fyzické bolesti a stavům deprese.

Četné výzkumy v 60. letech ukázaly, že agrese může být interní intuitivně poznávací reakcí na frustraci, urážky nebo jiné faktory vyplývající z okolí, které znamenají ohrožení pohody jedince skupiny.

Takové podmínky mohou vyvolat agresivní aspirace, ovšem nemusí vždy vyústit v otevřené násilí.