4. Přehled práv a odpovědností pacienta: analýza obsahu zákonů

Práva a odpovědnosti pacientů jsou vázány na princip rovnosti vztahu mezi stranami, kterých se dotýká zdravotní péče a prevence konzumerizmu v tomto vztahu. Protože zákonný status pacienta vychází z momentu, kdy se obrátí na zdravotnickou instituci, je nejenom uplatňování práv, ale také plnění povinností jsou nedílnou součástí poskytování zdravotnických služeb. Tato část pokrývá rozsah práv a povinností, jejich zákonný obsah a problémy při implementaci a aplikaci zákonných norem.

Zákon o právech pacientů a kompenzaci za zdravotní problémy Litevské republiky uvádí, že pacient má právo na kvalitní zdravotní péči. To znamená, že zdravotnická instituce nese občanskou, správní nebo trestní odpovědnost za porušení práv pacienta a v širším smyslu může i zdravotník (např. doktor, zdravotní sestra) jako člen zdravotnického týmu nést trestní, správní, disciplinární, materiální nebo občanskou odpovědnost. Ovšem povaha samotného zákonného vztahu - ať již zdravotnické služby jsou poskytovány zdravotnickými institucemi pro záchranu zdraví nebo života pacienta - má větší zákonný význam.[41] Tato prohlášení vedou k závěru, že je kladen větší důraz na uplatňování práv pacientů než na splnění jejich povinností. Všeobecně má zákon komplexní úkol odpovídat na očekávání společnosti na předpověď a definici nepředvídatelných a nejistých jevů v budoucnosti, a zajistit tak stálost a platnost jeho účinku[42]. Pro dosažení tohoto cíle musí zákon vyrovnat různé zájmy a pohledy na základě justice, což znamená změnit chování účastníků tak, aby odpovídalo právu a odpovědnosti při zachování rovnosti všech subjektů, bez preferování kohokoliv z účastníků a zamezení jakémukoliv pokusu o postavení zájmů jedné osoby nad zájmy jiných účastníků. Teorie zakotvená v zákoně v tomto spojení práv a povinností v kontextu vývoje lidských práv předvídá směr těchto problémů - rostoucí separace práv jednotlivce od povinností.[43] Z tohoto důvodu je nutno zvážit, že v Evropské unii jsou povinnosti pacientů upraveny legislativou pouze ve třech zemích[44]. Od roku 2010 vstoupil v Litvě v platnost obsáhlý Soubor odpovědností pacienta, seskupený do všeobecných a speciálních položek podle vědeckých ukazatelů [45]. Všeobecné povinnosti zahrnují standardy chování pro všechny pacienty jako účastníky v občanskoprávním vztahu, jako je spravedlivé uplatnění jejich práv, zákaz jejich zneužití, povinnost spolupráce a zdravotní péče stejně jako etická povinnost ošetřit všechny účastníky ve zdravotní péči řádně. Zvláštní povinnosti zahrnují: povinnost písemně potvrdit souhlas s postupy zdravotnické instituce a jinými dokumenty, jak je stanoveno zdravotnickou institucí a postupovat podle povinností, které jsou zde definovány; povinnost poskytnout identifikační dokumenty; povinnost v zákonných případech písemně potvrdit souhlas nebo odmítnutí zdravotnických služeb; povinnost poskytnout zdravotníkům informace o svém zdraví, řídit se doporučeními zdravotníků týkajícími se zdraví a ohlásit jakékoliv odchylky týkající se termínů nebo předepsaného režimu, pokud s nimi pacient souhlasil. Doba zahájení povinností se shoduje s dobou  oprávnění ke kvalitní lékařské péči, tzn. od chvíle, kdy se pacient stane legálním subjektem, např. na základě žádosti vůči poskytovateli zdravotnické péče.

V kontextu výše uvedeného se povinnosti  pacientů dále rozlišují: povinnost uplatnit práva pacientů v dobré vůli a zároveň zamezit jejich zneužití; povinnost chovat se ke zdravotníkům a jiným pacientům s respektem a úctou.  Tyto odpovědnosti patří mezi všeobecné povinnosti pacienta.

Povinnost uplatňovat práva pacienta a zamezit jejich zneužití je spojena se všeobecným požadavkem na chování účastníků v rámci občanského práva. Právní kategorie "spravedlnost" byla uvedena v římském právu jako "bona fides" (v latině - v dobré víře, upřímně, čestně). Je to významné měřítko lidského chování, které je určeno dvěma kritérii – objektivním a subjektivním. Objektivní čestnost je chování osoby odpovídající chování rozumné, soucitné a pravdomluvné osoby v dané situaci, např. jestli nějaká osoba musí něco udělat nebo ne. Interpretace tohoto principu v občanském zákoníku je založena na jiných dvou všeobecných principech práva, odůvodněnost a spravedlnost jako kriteria, která doplňují dobrou víru. Subjektivní čestnost se chápe jako mentální stav osoby, tzn. jestli osoba je schopna něco udělat nebo ne. Pokud tato hodnotná měřítka lidského chování konkretizujeme prizmatem chování pacienta, je charakteristické, že subjektivně by se čestnost pacienta měla měřit na základě jeho vnitřního vztahu k realitě, mentálního a zdravotního stavu v dané situaci - tzn. jestli pacient znal  nebo mohl znát určité okolnosti, byl schopen udělat nebo neudělat něco a přitom brát v úvahu subjektivní faktory jako věk, onemocnění atd. Toto kritérium je zvláště důležité, když se hodnotí chování pacienta v kontextu právní odpovědnosti.

Povinnost chovat se ke všem zdravotníkům a jiným pacientům s respektem a úctou. To je morálně- etická norma a její konsolidace se pojí k prevenci nevhodného chování ze strany pacientů. Tato povinnost pacienta cílí na širokou škálu subjektů, primárně zdravotníků. [6][46] Nedostatek respektu se projevuje hrubostí, lhostejností, nedbalostí, nevšímavostí vůči jiným, nepřátelstvím, příkrostí, verbální a fyzickou agresivitou, urážkami, ponižováním, posedlostí, netaktností, nerespektováním etických norem jiných (jako přesnost, slušnost, benevolence, lidskost, korektnost, všímavost a flexibilita).  Standard dobrého chování zahrnuje respekt vůči času a soukromí zdravotníků a jiných pacientů a harmonuje se zákazy a požadavky uvedenými v interních pravidlech, jako nerušit, neznečišťovat veřejné prostory, nekrást a nekouřit nebo nepít alkohol, dodržovat osobní hygienu, a projevit tak zdvořilý postoj vůči personálu, jiným pacientům a návštěvníkům.

Ve shodě se zákonem o právech pacientů a kompenzaci za zdravotní problémy zákonodárce také předpokládá právní důsledky, jež musí pacient v případě nesplnění svých povinností nést. Paragraf 9 článku 12 výše uvedeného zákona uděluje zdravotnické instituci právo odebrat pacientovi právo zdravotní péče v případě, že poruší své povinnosti. Norma obsahuje dvě alternativní podmínky: porušení povinností, ohrožení svého zdraví a života nebo ohrožení zdraví a života jiných pacientů nebo zabránění jejich přístupu ke zdravotní péči. Zároveň je zde jedna výjimka, která dokonce i v případě výše uvedených porušení zakazuje ukončení zdravotní péče.  Je to v případech, kdy je zdravotník povinen poskytnout zdravotní péči (tzn. nemůže ji přerušit), protože by tím ohrozil život pacienta.

 

Otázky k zopakování:

  • Co znamená princip jednoty práva a povinností a jaké legislativní problémy jsou uvedeny v konceptu práv a povinností v oblasti zdravotní péče?
  • Jaké jsou povinnosti pacientů a jaké jsou zákonné požadavky ohledně těchto povinností?
  • Jaké legislativní důsledky vyplývají pro pacienta, pokud poruší své povinnosti?