Právní otázky pro zdravotníky při zacházení s agresivními nebo rozrušenými pacienty

Tato část zahrnuje zákonné požadavky na omezení svobody pacienta, požadavky na zákonnou ochranu pacienta / lékařského týmu. 

Když zdravotníci poskytují primární nebo akutní lékařskou péči, čelí riziku, že narušují zájmy jiných včetně práva na volný pohyb, nezměněný stav nebo zdraví. Tyto aspekty jsou relevantní především tehdy, když se jedná o agresivní pacienty. Na jedné straně je nutno vykonat profesionální povinnost nehledě na obsažená nebezpečí, na druhé straně jsou práva a legitimní zájmy zdravotníků a záruka práv pacienta. Článek 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv uvádí: "Nikdo nesmí být subjektem mučení nebo nelidského nebo ponižujícího chování nebo  trestání." Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v případě Herczegfalvy v. Rakousko ^[47] je relevantní  v kontextu tohoto článku Úmluvy. V tomto případě bylo pacientovi panu Herczegfalvy násilně podáváno jídlo a neuroleptika, byl izolován a připoután k posteli po několik týdnů. Stěžoval si, že toto ošetření bylo kruté a trvalo příliš dlouho a že celkem vzato je nutno ho považovat za nehumánní a degradující, což dokonce vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu. V odpovědi rakouský stát argumentoval, že charakter ošetření byl dán chováním pana Herczegfalvyho. Neviděl žádné porušení úmluvy na jedné straně, kdy se mají použít terapeutické metody a pokud nutno, násilím chránit fyzické a mentální zdraví pacientů, kteří jsou zcela neschopni přijmout rozhodnutí týkající se jejich zdraví, takže to musí rozhodnout zdravotnická zařízení v souladu s uznávanými pravidly lékařské vědy a v takových případech jsou tyto principy rozhodující; na druhé straně jsou ovšem pacienti chráněni článkem 3 Úmluvy, který uvádí, že taková lékařská nutnost musí být přesvědčivě prokázána. Tyto argumenty Evropského soudu pro lidská práva se také vztahují k principu ústavní proporcionality - že práva a svobody jednotlivce nemají být omezeny tak, aby se přesáhla hranice dosažení legitimních cílů a veřejného zájmu. Ústavní soud uvedl, že zákonný koncept soukromého života se vztahuje k legitimním očekáváním na soukromý život jednotlivce; pokud osoba spáchá trestný čin nebo jinak poruší zákon nebo zájmy chráněné zákonem, zraní jiné osoby, ohrozí společnost nebo stát, musí chápat, že takové činy vyústí v odpovídající reakci příslušných veřejných úřadů. Osoba může být subjektem donucovacích prostředků, které budou mít určitý dopad na její chování; delikvent nemůže očekávat, že  bude jeho soukromí chráněno stejným způsobem jako soukromí jiných osob, které se ničeho nedopustily  ^[48]. Může být odvozeno z těchto ústavních ustanovení, že lidská práva mohou být omezena, ale pouze na základě zákona a za předpokladu, že nebudou omezena tak, aby se přesáhla hranice dosažení legitimních cílů a veřejného zájmu. 

 V kontextu výše uvedeného je rozdíl k dodatku k zákonu o péči o duševní zdraví č. I-924, v účinnosti od 1. května 2019, který legislativně omezuje práva pacientů s duševními poruchami a poruchami chování. Je nutno poznamenat, že výraz "duševní poruchy a poruchy chování" tak, jak je použit v této legislativě je definován jako poruchy myšlení, poruchy chování a/nebo emoční poruchy způsobené biologickými, psychologickými sociálními nebo psychoaktivními příčinami podle definice v současné klasifikaci nemocí nebo poruch. ^49] Podle mezinárodní statistické klasifikace nemocí a poruch se různé poruchy klasifikují  inter alia jako duševní poruchy a poruchy chování, což zahrnuje různé nemoci  jako schizofrenie, mentální retardace, nespecifikované duševní poruchy atd. a jiné symptomy a znaky vztahující se ke kognitivním vjemovým aspektům, emočnímu stavu a chování jako jsou halucinace, popudlivost, hněv, fyzická agrese atd.^[50] Z výše uvedeného vyplývá, že omezení práv pacienta je rozšířeno nejen na diagnózu duševní poruchy nebo nemoci, ale také na případy, ve kterých není chování osoby diagnostikováno duševní poruchou, ale také v případech, kdy chování osoby není diagnostikováno duševní chorobou, ale neadekvátním emočním stavem a chováním. 29. května 2019 schválilo ministerstvo zdravotnictví jako doplnění výše uvedeného zákona nařízení o fyzických omezovacích opatřeních pro pacienty s duševními poruchami a poruchami chování a postup pro sledování použití fyzických omezovacích opatřeních, což specifikuje použití těchto opatření. ^[51] Podle této legislativy se fyzická omezovací opatření mohou použít u pacientů s duševní poruchou nebo poruchou chování během hospitalizace nebo při poskytnutí první pomoci, pokud nejsou jiná opatření účinná nebo dostupná a jsou založena alespoň na jednom z následujících faktorů:

1) chránit pacienta s duševní poruchou nebo poruchou chování před případným poškozením zdraví nebo života;

2) za účelem ochrany zdraví a/nebo majetku členů zdravotnického týmu zdravotnické instituce nebo jiných osob pacienty s duševní poruchou nebo poruchou chování.

Typy fyzického omezení:

ruční omezení (pomocí lidské síly),

speciální opatření fyzického omezení,

izolace pacienta s duševní poruchou nebo poruchou chování ve zvláštní místnosti.

Fyzické omezení (tělesná síla) se smí použít  jen na počátku a jen na nejkratší možnou dobu, až do použití jiných fyzických omezovacích opatření za předpokladu, že i nadále trvají důvody pro fyzické omezení. Fyzické omezení (tělesná síla) je nutno použít k tomu, aby se pacient sám nezranil nebo mu nebyla způsobena fyzická bolest.

Jako speciální prostředky fyzického omezení se smějí používat pouze nástroje specificky určené k tomuto účelu, zkontrolované ohledně jejich účelu a bezpečnosti.  Tyto nástroje se musí používat v souladu s pokyny výrobce a pravidly použití pro tělesné omezení. Musí být zaměřeny na prevenci poranění pacienta a prevenci fyzické bolesti způsobené pacientovi.

Izolace pacienta se smí provést pouze pokud místnost splňuje následující požadavky:

1. místnost musí být pro pacienta bezpečná: veškerý nábytek a předměty musí být bezpečné, bez ostrých rohů nebo dalších detailů, které by mohly zranit pacienta; veškeré skleněné plochy musí být z bezpečnostního skla;

2. Doporučujeme vybavit místnost sanitárními předměty, vhodnými pro pacienta, místnost by měla mít okno s denním světlem a hodiny.

3. Je možné nainstalovat a použít další zařízení, které by napomohlo pacienta uklidnit, jako konejšivá hudba, promítání uklidňujících obrázků atd.

Lidé oprávnění použít fyzické omezení:

1. psychiatr nebo dětský psychiatr;

2. v případech okamžitého fyzického omezení - odborná zdravotní sestra nebo zdravotník;

3. jiní zaměstnanci zdravotnické instituce, kteří musí používat omezovací prostředky, musí být proškoleni v používání omezovacích prostředků a instruováni ohledně profesionálního zacházení s agresivním a násilným chováním pacientů a postupu fyzického omezení.

Postup a trvání fyzického omezení.

Zdravotnický tým musí chránit soukromí a důstojnost pacienta tím, že požádá jiné osoby, aby opustily místnost, než se použije fyzické omezení, pokud to není možné, je nutno provést během fyzického omezení screening. Fyzické omezení se musí provést verbálně a je nutno přesvědčit pacienta o tom, aby se fyzickému omezení nebránil.

Když jsou omezovací prostředky předepsány nebo je pacient izolován, psychiatr by měl vyhodnotit nutnost fyzického omezení nejméně každou 1,5 hodinu a zaznamenat to na list pozorování pacienta. Pokud je nutné rozšíření fyzického omezení, psychiatr uvede na listu pozorování pacienta důvody pro rozšíření fyzického omezení. Odborná sestra kontroluje každou půlhodinu pacientův zdravotní stav a doplní list pozorování omezené osoby. Během doby fyzického omezení by měl být  pacient zdravotníky stále monitorován buď přímo nebo speciálním oknem v místnosti nebo jinými prostředky. Doporučujeme s pacientem během aplikace fyzického omezení hovořit a vysvětlit mu, že fyzické omezení je použito na jeho ochranu. Pokud důvody pro fyzické omezení už nejsou dány a zdraví a/nebo život osoby nejsou ohroženy, použití fyzického omezení musí být lékařem - psychiatrem okamžitě ukončeno.  Po ukončení fyzického omezení to psychiatr musí poznamenat na list pozorování pacienta, který byl podroben fyzickému omezení. Po ukončení fyzického omezení by psychiatr nebo sestra měli pacientovi vysvětlit, proč bylo omezení provedeno, prodiskutovat možné strategie vlastního monitoringu, aby se zabránilo dalšímu ohrožení, a pokud je to vhodné, jiná ošetření.

Otázky k zopakování:

• Co znamená duševní porucha a porucha chování?
•  V jakých případech je fyzické omezení možné?
•  Jaké jsou typy fyzického omezení a elementy, které je charakterizují?
•  Kdo je oprávněn použít fyzické omezení?
•  Jak dlouho může fyzické omezení trvat?
•  Jaké jsou legislativní požadavky pro fyzické omezení?