Násilí ve zdravotnictví

Z hlediska mechanismů, které tuto rovinu ovlivňují, jsou důležité dva faktory, které je možné ovlivňovat vůlí. Jedná se především o snížené  sebeovládání a nevhodnou komunikaci. Tyto faktory v případě zesilování averzivními podněty velmi pravděpodobně eskalují v násilí. Mezi sebeovládáním a komunikací je velmi těsný vztah. 

Pokud jsou zájmy, bezpečí nebo hodnoty jedince ohroženy, spouštějí kortex, thalamus a amygdala antistresový program, který lidem umožňuje chránit své zájmy, hodnoty, bezpečí, a to útěkem nebo útokem. Člověk pak reaguje vztekem, agresí, hněvem nebo úzkostí, aby čelil nepříjemnému stresoru (Pospíšil, 1999). Právě vystupňované negativní emoce vedou ke zmíněnému násilí s projevy agrese nebo agresivity. Mezi nejčastěji pociťované emoce patří především frustrace, strach a stresové situace, tedy faktory, které probíhají na emoční úrovni jak pacienta, tak zdravotníka. Samozřejmě samotná frustrace nebo strach násilí nevyvolají, nutný je další faktor, který emoce zesiluje natolik, že dojde k překročení „tolerance“ a jedinec tzv. vybuchne. Mezi tyto zesilující faktory (zvané též averzivní podněty či precipitory negativních emocí) řadíme nejčastěji: nedostatečný spánek, alkohol, nealkoholové drogy, závislost na omamných látkách, sociální a finanční problémy, osobní labilitu, bolest, neschopnost řešit zátěžové situace, vlastní zklamání, nemoc, provedení chyby, neúspěch, neúctu druhých, sníženou adaptací, interpersonální vztahy. O tom, zda v konkrétní situaci dojde k eskalaci emocí a následnému násilí, ať už jeho verbální či fyzickou formou, rozhoduje schopnost sebeovládání (Špatenková, 2003). Na základě popsaného faktu nesouhlasíme se stanoviskem, že za případné násilné incidenty může samotný alkohol, návyková látka či psychiatrická diagnóza (jak s oblibou publikují články mediálních zpráv nebo neodborná vyjádření k dané problematice). Další významnou příčinou násilí je totiž nevhodná komunikace s lidmi pod vlivem návykové látky nebo s duševním onemocněním.

O tom, jak bude komunikace mezi všeobecnou sestrou a pacientem probíhat, velmi rozhoduje situační přání. Pacienti pokládají zdravotníky za vysoce specializované profesionály a očekávají od nich především:

• naslouchání (bohužel většina zdravotníků pacienty poslouchá (nenaslouchá jim) a nevěnuje slovům pacienta pozornost, a pak se ptá otázkami jako u výslechu – i když jim pacient původně vše řekl)
• pozornost (pacientovi stačí vyjádřit pozornost na pár minut – vzniká pak pocit důvěry a pacient daleko lépe spolupracuje)
• otázky na pocity (nepředpokládejme, že víme, co pacient potřebuje)
• zájem o problémy pacientů (zdravotníci často devalvují a bagatelizují problémy pacientů = nemocniční rutina je možná pro zaměstnance, nikoliv pro pacienty)
• pochopení (například šetrná manipulace, když pacienti tvrdí, že je něco bolí)
• respektování soukromí (fyzického i duševního)
• respektování osobnosti (péče má být poskytována pacientovi, ne jeho nemoci a jejím příznakům)
• poskytování informací (každý krok má být náležitě okomentován)
• uctivou komunikaci (bez žargonu a zdrobnělin, představení sester pacientovi) 
• smysluplné vysvětlení („jak něco udělat“ namísto „co má dotyčný dělat“)
• respektovat osobnost, kterou původně pacient je/byl (například pacient s demencí nebo pacienti trpící akutní fázi nějaké nemoci – jejich reakce na ošetřování mohou vycházet z původního zaměstnání – kontrolor, lékař) 
• empatii a pocit, že sestře na pacientovi záleží (i zdravotník se může stát kdykoliv pacientem)  
• lidskost (Howard, 2014, Grimaldi, 2013). 

Přání a představy pacientů často narážejí v  nemocničním prostředí na tvrdou realitu. K faktorům, které pacienti označují jako neprofesionální a pacienty devalvují při kontaktu se zdravotníkem, patří zejména: 

• shazování domácích postupů (léčba bylinkami)
• označování pacientů čísly (diagnózami)
• nepozdravení, nepředstavení se
• nezájem (zdravotník se na pacienta nedívá, když na něj mluví) 
• neverbální gesta (pacient má pocit, že mu zdravotník nevěří), čekání (frustrace)
•  nedostatek soukromí
• nízké zapojení při rozhodování o ošetřování (Thiedke, 2007) 

Velký vliv na těchto faktorech také zanechávají sdělovací prostředky a média. Zkušenosti pacienta, jeho příbuzných nebo lidí z jeho blízkého okolí často ovlivňují pozitivně i negativně jeho očekávání. K tomu přistupuje i vliv sdělovacích prostředků, seriálů a reklamy. Pro tiskové zprávy jsou nejzajímavější právě případy hrubých chyb všeobecných sester nebo naopak špičkové výkony, kterých dosahují nejlepší pracoviště. Veřejnost nabývá zbytečné podezíravosti nebo naopak má přehnaná očekávání a následně je zklamána (Nešpor, 2012).

To, co cítíme a očekáváme od života, nám pomáhá si uvědomit, co od života očekává a cítí druhý člověk. Tento zvláštní způsob empatie a očekávání charakterizuje osobnost lidí a více či méně umožňuje identifikovat realitu druhých lidí. To, co si o druhých představujeme, není ani tak o tom, jaký druhý je nebo co cítí, ale spíš to, jakou představu si udělám, abych s ním mohl/a mít určitý vztah (Grimaldi, 2013). 

V případě situační odlišnosti (nespolupracující pacient či pacient pod vlivem omamné látky, stres, vysoká pracovní zátěž zdravotníků) jsou představy pacientů a zdravotníků rozdílné. Dochází k nedorozumění našich představ a vlivem stresu k aktivaci negativních emocí vyvolávajících pocit ohrožení. Zde sehrává velký význam komunikace zdravotnických pracovníků. Samotnému sebeovládání může pomoci uvědomění si faktu, že násilí je reakcí na danou situaci, nikoliv na všeobecnou sestru jako takovou.