Násilí a agresivní chování - pohled z hlediska antropologie

Vnímané rozdíly mezi agresivní a násilnou hrou v capoeira mě přivedly k tomu, že agrese (instinktivní lidský rys) a násilí nejsou jedno a to samé.

Proto se pokusím definovat a vysvětlit oba koncepty a rozdíly mezi nimi.

V používání těchto pojmů dochází k určité nekonzistenci.

Proto nejen v laických ale i vědeckých kruzích se mnohdy podobné události označují jako obé, jak agrese, tak i násilí.

Geen (1998, str. 1) vnímá násilí jako akt donucení, potrestání a zisku, jako druh agrese, podobné odvetě a sebeobraně.

Používá jako odkaz definici Barona a Richardsona .

V kontextu rozlišení mezi oběma fenomény je nutno se ptát, jestli je tato diferenciace pouze terminologická nebo existují důležité rozdíly mezi agresí a násilím.

Naším zájmem je také zjistit, jestli je agresivní chování nevyhnutelně prvkem násilí a jestli jakákoliv forma agresivního chování je nutně násilná.

Násilí se například projevuje v rodinných konfliktech, v některých obchodních konfliktech, v potyčkách mezi gangy, sportovními fanoušky a členy různých subkulturních skupin.

V některých případech je násilí dokonce společensky akceptovatelné jako nutná součást mediálního a politického diskurzu.

Násilí je také zásadní faktor ve filmovém průmyslu; proto je násilí součástí každodenní mediální reality.

Existují také sportovní disciplíny s vysokou úrovní násilí přenášené v televizi, jako box, hokej, rugby, americký fotbal, wrestling, soccer… Použití násilí je legitimní metoda pro policii a vojenské útvary a objevuje se dokonce i v medicíně (ošetření pacientů, kde se přísně dodržují určitá pravidla, například v psychiatrických nemocnicích).

Vidíme tak, že se násilí objevuje v různých formách a mnoha různých oblastech nebo institucích.

Mukherjee (2010, str. 103-104) používá rozdělení Strenskiho založené na durkheimovském pragmatickém pohledu na násilí a rozděluje je na instituční násilí a institucionalizované násilí.

První se vztahuje na státní instituce a je možné ho vyjádřit jako fyzické násilí nebo násilí vyplývající z omezení, zákonů, zákazů a příkazů.

Na druhé straně je nejtypičtějším projevem institucionalizovaného násilí válka, kde násilí probíhá podle vojenských pravidel a zákonů.

V kontextu rozdělení násilí Stranskiho není agresivní chování bezpodmínečně součástí násilných aktů společenských institucí.

V lékařských institucích je násilí latentní a provádí se zkušeně.

Používá se hrozba  k donucení pacientů, aby dodržovali daná pravidla

Chování jako agrese není pro tyto formy násilí nutné.

Někteří terapeutové v nemocnici Juliano Moréira Hospital také uvádějí, že hrozba je nejčastější forma násilí aplikovaná na pacienty.

Jeden z nich vysvětluje:

Pacienti jsou svědky násilí každý den.

Musí jíst, mýt se, spát a probouzet se, kdy je jim řečeno.

Pokud vyjádří své pocity, mohou se setkat s důsledky.

Neuposlechnutí je potrestáno izolací, medikací, elektrickým šokem nebo jinými represivními metodami.

Dokonce i když se tyto metody používají velice zřídka, mezi pacienty vládne strach z elektrických šoků (strach je založen na vnímání zneužití této metody v minulosti).

Podle Foucaulta (1975) byla latentní hrozba založená na koncepcích potrestání vyvinuta v 18. století se zavedením uvěznění a azylu pro "mentálně narušené", a jako důsledek modifikovaných zneužívaných metod projevu moci vládní třídy.

Ve středověku se trestání, mučení a popravy konaly veřejně, aby se demonstrovala moc monarchy a vzbudil strach v podddaných. Lidé s duševními problémy byli stigmatizováni jako spojenci ďábla a vyloučeni ze společnosti.

Také pravděpodobnost vzpoury, kriminality a neposlušnosti byla snížena veřejným trestáním.

Zavedení věznění, trestání a popravy byly i instituční doménou a v takovém případě skryté před veřejností.

V tomto případě je dopad strachu jiný než veřejná demonstrace strachu.

Protože nikdo kromě lidí, kteří byli uvězněni neví, co se děje za zdmi věznice, veřejnost věří, že důsledky trestu jsou jen příběhy.

Institucionalizace lékařství na druhé straně představuje pro FoucaultA (2009, STR. 54-58) politizování disciplín a zvýšení kontroly nad lékařskou péčí.

Existuje tak zvýšená možnost násilí v lékařských institucích.

Fucault píše dále:

"debaty, instituce, aforismy a nozologie v 18. století omezily lékařské znalosti na definovan=y prostor."

(Foucault, 2009, str. 59).

Agresivita není nutně podmínka násilí.

Pokud ano, můžeme navrhnout stejné pro vice versa?

Odpověď je možné nalézt v některých sportovních aktivitách i každodenních vztazích.

Například děti se mohou chovat agresivně, když něco vyžadují, ale to ještě neznamená, že použijí násilí.

Sportovci se mohou snažit dosáhnout svého cíle za použití agrese, ale nepoužijí přitom násilí; to je typické pro individuální sporty.

Také tanec může být agresivní, ale není násilný.

Ovšem v mnoha případech se mezi agresí a násilím nerozlišuje, proto je agrese většinou označována jako násilí a také tak trestána.

V případě, kdy občané  reagují agresivně, jsou stigmatizováni jako násilní.

Agresivní jedinec, který je považován za násilného, se stává subjektem opravného nebo psychiatrického bio-lékařského systému.

Výrazně agresivní jedinec je v mnoha případech diagnostikován jako duševně narušený, a proto je nutno k němu přistupovat podle převládajících lékařských praktik.

Dokonce pokud rozlišení mezi agresí a násilím nemá pevné hranice, v kontextu mého výzkumu je takové rozlišení nutné.

Předpokládám, že agrese se vztahuje k interním aspiracím a reakcím jednotlivce, zatímco násilí se vztahuje k chování jednotlivce a sociálních skupin a jejich způsobů vyjádření agresivity.