Právní otázky pro zdravotníky při zacházení s agresivními nebo rozrušenými pacienty

Právo na bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí, práva a povinnosti zdravotnického personálu, práva pacienta, právní předpisy pro použití prostředků proti agresivním nebo rozrušeným pacientům.


1. Koncept násilí a právní odpovědnosti za násilné chování

Logos


Ve své zprávě 'Násilí a zdraví' (2002), popisuje Světová zdravotnická organizace různé formy násilí, jejich dopady na zdraví lidí a různá preventivní opatření, které mohou snížit projevy násilí. Násilí na pracovišti není nový nebo neznámý fenomén. Zaměření na zdraví a bezpečnost v práci se stalo prioritou v posledních desetiletích, kdy výzkum prokázal, že dlouhodobé násilí může vést ke stresu, vyhoření a depresím, kardiovaskulárním nemocem a poruchám pohybového ústrojí a mají vážné důsledky pro zaměstnavatele.[1]

Odborníci provádějící výzkum na pracovišti v Litvě negeneralizují, protože se někteří autoři soustředí více na analýzu samotného násilí jako projevu, zatímco jiní se soustředí na kvantitativní identifikaci násilí a vysvětlují případné následky nebo poskytují efektivní opatření proti násilí; tady je ovšem nedostatek právního posouzení právní odpovědnosti a stresové důsledky pro oba –  pachatele a zaměstnance. Z legislativního hlediska je násilí jako způsob jednání zakázané zákonem a charakterizované určitými znaky: (a) nezákonnost, (b) úmyslné jednání, (c) cílení na jinou osobu, (d) fyzické nebo psychické ovlivnění na pachatele nebo oběť.[2]

Hlavní aspekt, který definuje násilí jako nezákonné jednání, které je zákonem zakázáno a výsledky zákonné odpovědnosti jsou charakteristické pro nezákonnost. Právní normy zakazující násilí jsou součástí ústavního práva (např. článek 8 Ústavy Litevské republiky stanovuje, že “Zneužití státní moci nebo jejích institucí prostřednictvím násilí se považuje za neústavní, ilegální a neplatné.”), administrativního práva (Zákon o ochraně proti domácímu násilí Litevské republiky), občanského práva (např. článek 1.91 občanského zákoníku Litevské republiky “Ohledně korupce, násilí, ekonomického nátlaku nebo ohrožení stejně jako vyvrácení transakce provedené zástupcem strany s jinou stranou znevýhodňující dohodou podle přitěžujících okolností”), stejně jako trestního práva (např. článek 129 Trestního zákoníku – vražda; článek 135 Trestního práva – Vážné ohrožení zdraví atd.) a jiných zákonů. Legitimní použití fyzické síly (například v případech sebeobrany, nutnosti, zadržení útočníka, výkonu profesionální povinnosti nebo jiné) se nepovažuje za trestné násilí

Úmysl je dán pouze tehdy, pokud jde úmyslné (ať již přímé nebo nepřímé) jednání osoby, protože čin z důvodu nedbalosti nemá žádnou motivaci k násilí, který by násilné jednání opravňovala. Navíc by význam výrazu „násilí“ neměl být omezen pouze na hrubou fyzickou sílu. Význam tohoto výrazu je mnohem širší, obsahuje nejrůznější formy ubližování lidem.[3]

Je nutno také zmínit definici násilí Světové zdravotnické organizace (WHO), která jej definuje jako „záměrné použití nebo hrozba použití fyzické síly proti sobě samému, jiné osobě nebo skupině či společnosti osob, které působí nebo má vysokou pravděpodobnost způsobit zranění, smrt, psychické poškození, strádání nebo újmu“ [4]. WHO také navrhla jednu z univerzálních klasifikací násilí, která také tvoří právní normy tvořící právní odpovědnost pro násilí. Podle WHO se násilí dělí na fyzické, sexuální, psychické a újmu nebo strádání. WHO zdůrazňuje, že násilí se může vyskytovat v mnoha podobách, které se často překrývají.

Výraz „fyzické násilí“ se vztahuje na použití fyzického násilí proti jiné osobě nebo skupině lidí, které vyústí ve fyzické, sexuální nebo psychické poškození bezpečnosti osoby, její pohody / a nebo zdraví. To zahrnuje bití, kopání, sekání, bodání, střílení, strkání, kousání, štípání apod. Fyzické násilí také zahrnuje napadení nebo útoky, které jsou definovány jako úmyslné jednání, při kterém je nějaké osobě fyzicky ublíženo, včetně sexuálního zneužití (znásilnění)[5]. WHO rozlišuje mezi dvěma formami fyzického násilí: fyzické násilí se zbraní (např. bodnutí, střílení) a fyzické násilí bez zbraně (např. strkání, bití a štípání). Fyzické násilí se projevuje zřejmým jednáním útočníka, a lze je tedy relativně jednoduše identifikovat. Na druhé straně je psychologické násilí méně viditelné než fyzické násilí; je složitější ho identifikovat, tak WHO zdůrazňuje, že tento koncept je extrémně široký a zahrnuje několik různých výrazů. WHO navrhuje rozdělit psychické násilí do dalších nižších kategorií, z nichž každá má svou specifickou charakteristiku.

Psychické násilí nebo citové vydírání je definováno jako úmyslné použití moci, včetně hrozeb fyzické síly, proti jiné osobě nebo skupině osob, což může negativně ovlivnit fyzický, mentální, duševní, morální nebo sociální vývoj/stav. Tento koncept zahrnuje zneužití, diskriminaci, šikanování a hrozby.[6]

Urážlivé chování je jednání jednotlivce vedoucí k ponižování, degradaci nebo jiné manifestaci nedostatku respektu k důstojnosti nebo hodnotě jiné osoby.

Diskriminace je opakované a urážlivé chování, které nabývá podoby mstivých, krutých, zlovolných pokusů ponižovat nebo jinak zraňovat osobu nebo skupinu osob.

Obtěžování je chování negativního charakteru, které je zaměřeno na věk jiné osoby, handicap, HIV stav, rodinný stav, pohlaví, sexuální orientaci, změnu pohlaví, rasu, barvu pleti, jazyk, náboženství, politické názory, postoj k odborům nebo jiné názory týkající se víry, národního nebo společenského původu, příslušnost k menšinám, vlastnictví, majetek, původ a zájmy, a neslučuje se nebo je nechtěné jinou osobou, a která narušuje důstojnost mužů a žen na pracovišti.

Sexuální obtěžování je jakékoliv nechtěné, nepřijatelné nebo neočekávané sexuální urážlivé chování, které ohrožuje, ponižuje nebo uvede jinou osobu do rozpaků.

Rasové obtěžování znamená jakékoliv ohrožující chování zaměřené na rasu jiné osoby, barvu, jazyk, národní původ, náboženství, menšinu, původ nebo jiný stav, který není slučitelný s názory jiné osoby, její vírou a který narušuje důstojnost žen a můžu na pracovišti. 

Hrozby znamená úmyslné použití fyzické síly nebo moci (psychické síly), která ústí do strachu nebo do fyzického, sexuálního nebo fyzického ubližování nebo jiného negativního důsledku pro osobu nebo skupinu osob, které jsou ohroženy.

Pokud se týká projevů násilí v pracovním nebo zdravotnickém prostředí, důraz se klade na agresivní chování pacienta, což zahrnuje:

• Urážlivý verbální projev (urážky),

• Stálé rozhořčení personálu,

• Odmítnutí poslouchat požadavky personálu strkáním, kopáním, tlučením pěstí, házením věcí a jídla na personál,

• Odmítnutí ošetření (např. odstranění jehly pro intravenózní infuzi).[7]

S tak širokou paletou definic násilí je složité identifikovat právní odpovědnost za násilné chování. Navíc koncept násilí spojený s prací a výběrem termínů závisí primárně na specifikách kultury, tradice a jazyka.[8] Co se týče litevských právních předpisů, je nutno poznamenat, že právní úkony obsahují představu o stresu a uvádějí, že je to „reakce zaměstnance na nepříznivé psychosociální podmínky pracovního prostředí, pracovní požadavky, organizaci práce, psychosociální faktory v interpersonálních vztazích a/nebo na vztah se zaměstnavatelem”. [9] Na druhé straně, i přes kulturní rozmanitost a různou terminologii používanou v různých zemích, je nutno udržovat všeobecný koncepční přístup, tzn. koncept násilí vzhledem k fyzické, sociální nebo psychické pohodě pracovníka (a sice obou, zaměstnance i zaměstnavatele). Pokud bude k dispozici jasná a přesná definice násilí na pracovišti, bude možné vyřešit problém, pokud by určité formy násilí mimo normativní definici vedly k situaci, kdy by se násilí nezamezilo a práva osob by nebyla správně chráněna. [10]

Při analýze násilí v pracovním prostředí je aspekt ochrany práv zaměstnanců stejně důležitý. Právní zásada ubi ius ibi remedium má prvořadý význam, protože bez náležitého mechanismu k ochraně práv zaměstnance by boj proti násilí a stresu na pracovišti byl neefektivní a dokonce nemožný.

Právní odpovědnost je rozdělena do právních odvětví. Moderní právo při obraně blaha, které je uznané státem, dává přednost   občanskému, správnímu a ústavnímu právu. Trestní právo je poslední nástroj (ultima ratio) při hodnocení přestupku. Pouze pokud jiné zákony nemohou zaručit ochranu, je nutno aplikovat trestní právo. Proto je nejpřísnější forma právní odpovědnosti trestní odpovědnost. V trestním zákoníku se opatření týkající se odpovědnosti za násilné chování dělí na všeobecná a zvláštní.

Při analýze obsahu násilných činů je nutno vzít na vědomí, že pro odpovědnost za násilí proti zdravotníkům neexistují žádná specifická pravidla. Důvodem je, že zatímco legislativa uvádí rozsáhlý seznam lidí, které je možné považovat za oběti násilí (například články 286, 287 trestního zákoníku, článek 507 přestupkového zákona), osoba poskytující zdravotní péči není považována za státního zaměstnance nebo osobu provádějící veřejné správní funkce. Proto násilné jednání útočníka proti těmto zdravotníkům není kvalifikováno podle odpovídajících pravidel (článek 286 trestního zákoníku; článek 507 přestupkového zákona). Zákonodárce staví osoby poskytující zdravotní péči na úroveň státních zaměstnanců pouze v případech, když se oni sami dopustí trestného činu spojeného s korupcí (článek 225 trestního zákoníku), korupce přes prostředníka (článek 226 trestního zákoníku), politické korupce (článek 227 trestního zákoníku), zneužití (článek 228 trestního zákoníku), nedodržení povinností (článek 229 trestního zákoníku). Násilí proti lékaři, sestře, záchranáři atd. spadá pod trestní odpovědnost osoby v souvislosti s jinými všeobecnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku, například trestní činy proti životu, trestní činy proti lidskému zdraví, trestní činy ohrožující lidský život a zdraví.

Je také nutné podotknout, že také nechtěnou sexuální pozornost a sexuální obtěžování ze strany pacienta vůči zdravotnickému personálu nelze hodnotit podle zvláštních článků trestního zákoníku. Jde o to, že platné pravidlo článku 152 trestního zákoníku ustanovuje nutnou podmínku odpovědnosti – služby nebo jiné závislosti oběti na útočníkovi Osoba poskytující zdravotnickou péči a pacient nejsou vůči sobě v nadřazeném/podřazeném postavení. Z tohoto důvodu není možné pravidlo aplikovat. V takových případech (v závislosti na okolnostech zjištěných komisí), je možné použít článek 384 trestního zákoníku a článek 481 přestupkového zákona (odpovědnost za porušení veřejného pořádku).

Otázky k zopakování:

  • Jaké jsou nutné soudní znaky násilí?
  • Je zdravotník považován za státního zaměstnance a vztahuje se na něj speciální zákonná ochrana proti násilí?