2. Obsah práva zdravotníka na slušné, bezpečné a zdravé pracovní podmínky

Právo zaměstnanců včetně zdravotníků na bezpečné a zdravé pracovní podmínky jsou zaručeny mezinárodní a národní legislativou. Tato část zahrnuje analýzu obsahu povinnosti státu a zaměstnavatele vytvořit bezpečné a zdravé pracovní podmínky ve všech aspektech týkajících se práce.

Násilí, směřované vůči zdravotníkům, není pouze problém jich samotných. Je to také záležitost odpovědnosti státu za organizaci poskytující zdravotní péči jak je ustanoveno v zákoně. Ve členských státech Evropské unie je účinné právo všech pracovníků na práci v bezpečném a zdravém prostředí [11]. Článek 31 Charty základních práv Evropské unie zakotvuje právo jedince na slušné a spravedlivé pracovní podmínky a definuje, že každý pracovník má právo na takové pracovní podmínky, které jsou v souladu s jeho/jejím zdravím, bezpečnosti a důstojností. Ve směrnici Rady č. 89/391 / EHS o zavedení , on zavedení opatření ke zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví na pracovišti, jsou uvedeny povinnosti zaměstnavatele jako přijetí opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví pracovníků včetně prevence rizik plynoucích ze zaměstnání, informace a praktické školení, vhodná organizace a opatření.

Směrnice zdůrazňuje preventivní opatření přijatá zaměstnavatelem, ukládá zaměstnavateli povinnosti k zajištění toho, aby pracovníci neutrpěli na pracovišti žádnou újmu včetně násilí. Všechny členské státy Evropské unie začlenily tuto Směrnici do své národní legislativy a některé z nich přijaly zvláštní doporučení týkající se násilí na pracovišti. Podle ustanovení Směrnice vztahující se na prevenci nebo snížení násilí v práci a v konzultaci s pracovníky a jejich představiteli musí zaměstnavatel:

pracovat na prevenci násilí na pracovišti,

hodnotit rizika násilí v práci, a

přijmout vhodné postupy pro prevenci škod.

Průvodce pro použití hodnocení rizika a prevence stresu na pracovišti představuje informační leták č. 22 Evropské agentury pro bezpečnosti a ochrany zdraví při práci[12]; je také možné jej využít pro prevenci násilí na pracovišti. Doporučení poskytují preventivní opatření proti násilí, která je možné použít na dvou úrovních.

Na první úrovni je hlavním cílem zabránit nebo alespoň snížit počet výskytu násilí.

To lze například realizovat vytvořením správného pracovního prostředí (kontrola fyzických bezpečnostních opatření, jako jsou vchodové zámky, obrazovky, správné osvětlení, recepce, nouzové východy, instalace video monitoringu, systém alarmu, zakódované dveře; odstranění nebo snížení počtu místností bez východu a předmětů, které mohou způsobit zranění; lepší uspořádaní míst k sezení a design interiéru; poskytování pravidelných informací o prodlení atd.), efektivní organizací práce (pravidelné uschovávání hotovosti a cenností, používání alternativního způsobu platby; řazení a úprava fronty; vhodné přiřazení lidí k práci; pracovní hodiny přizpůsobené potřebám zákazníka; ověření identity návštěvníka; tam, kde je to vhodné, by měli být návštěvníci doprovázeni členy týmu; je nutno zabránit práci o samotě a zajistit komunikaci s kolegy v izolované jednotce; vhodná recepce pro návštěvníky a veřejné informace atd.)

Druhá úroveň zahrnuje pomoc oběti, pokud již došlo k násilí. Účelem této pomoci je omezit škodlivé účinky incidentu a zabránit jakémukoliv pocitu viny, který by mohla oběť pociťovat po agresivním útoku. Studie o osvědčeném postupu a prevenci rizika poškození zdraví a bezpečnosti v práci ve zdravotním sektoru [13] upozornila na některé faktory, které ovlivňují projevy násilí u pacienta proti zdravotníkům.

Ty zahrnují provokativní chování samotných zaměstnanců, stejně jako systémové organizační problémy na pracovišti. Zatímco účelem prevence před násilným jednáním je zabránit násilí rozpoznáním nebezpečí, vyhodnocením rizika a použitím prevence, kde je to vhodné, druhá úroveň se zásadně zaměřuje na poskytnutí pomoci obětem násilí. 

Je třeba poznamenat, že tato zjištění studie iniciované Evropskou agenturou pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci a jinými institucemi EU slouží pouze pro orientaci.  Z tohoto důvodu nemají tato zjištění charakter závazku zakotveného v zákoně.[14]. Z tohoto důvodu je nutné určit jak a kdy rozšířit zákonnou regulativní povinnost na stát a zaměstnavatele [15], aby se vytvořily bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky pro pracovníky ve všech aspektech práce. 

Paragraf 1 článku 48 Ústavy Litevské republiky uvádí: ‘Každý člověk má právo vybrat si svobodně zaměstnání nebo pracovní činnost a mít slušné, bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky, být za práci spravedlivě odměněn a dostávat sociální zabezpečení v případě nezaměstnanosti.’

Ústavní právo na slušné, bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky znamená, inter alia, že každý pracovník má právo na pracovní podmínky, které negativně neovlivní jeho nebo její život, zdraví, bezpečnost nebo hygienu. Vhodné pracovní podmínky zahrnují prostředí, povahu práce, pracovní dobu a dobu odpočinku, pracovní vybavení apod.[16]. Zároveň ústavní právo implikuje povinnost zaměstnavatele zajistit přiměřenost, bezpečnost a ochranu zdraví pracovního prostředí. Lidská práva zakotvená v ústavě, inter alia, paragraf 1 článku 48 ústavy, nepopírá povinnost každého zaměstnance dodržovat požadavky na bezpečnost práce. Je nutno uvést, že ustanovení paragrafu 1 článku 48 ústavy, podle které má každá osoba právo na přiměřené, bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky, implikuje povinnost státu vytvořit takové pracovní podmínky, které splňují zákonné předpoklady pro vykonávání takového práva. Tím, že stát musí také vytvořit efektivní mechanismus pro sledování implementace tohoto ústavního práva.

Jedním z principů zákonných předpokladů pracovních vztahů, jak jsou zmíněny v paragrafu 1 článku 2 zákoníku práce, je vytvoření bezpečných a zdraví neohrožujících pracovních podmínek, které jsou podrobně popsány v článku 158 a 159 zákoníku práce a zákoně o bezpečnosti a ochraně zdraví v práci. Ustanovení týkající se bezpečnosti práce a ochrany zdraví nevyhnutelně zahrnuje počet technických otázek, které nemohou být vyřešeny podrobně zákonem, a proto je sekundární legislativa velice důležitá. V kontextu daného obsahu je nutno se zmínit o Všeobecných ustanoveních pro hodnocení rizika na pracovišti [17]. Hodnocení rizika na pracovišti uvádí podrobně účel hodnocení rizika na pracovišti, tzn. že zkoumá aktuální nebo potenciální rizika na pracovišti a poskytuje preventivní opatření k prevenci nebo minimalizaci rizik na pracovišti pro pracovníky. Práva pracovníků mohou být porušena, pokud zaměstnanec nesplní svou povinnost zajistit normální pracovní podmínky a pokud pracovníci musí pracovat v nebezpečných a nestandardních pracovních podmínkách. Jurisprudence kasačního soudu uvádí, že "bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky musí být zajištěny pro každého pracovníka bez ohledu na typ práce, typ smlouvy, umístění, prostředí, povahy práce a zakotveny ve státních protidiskriminačních ustanoveních .[18] Jestliže zaměstnavatel nesplní své zákonné povinnosti a neposkytne pracovníkům bezpečné pracovní prostředí, spadá to do jeho odpovědnosti. V tomto ohledu přisuzuje Evropský soudní dvůr v jednom ze svých případů bezpečnosti a zdraví pracovníků stále větší důležitost. Podle Evropského soudního dvora se v článku 118A smlouvy ustanovující Evropské hospodářské společenství objevuje požadavek, aby termíny "pracovní prostředí", "bezpečnost" a "zdraví" nebyly chápány úzce a zahrnovaly jakékoliv fyzické nebo jiné faktory, které by mohly negativně ovlivnit zdraví a bezpečnost v pracovním prostředí. Interpretace termínů "bezpečnost" a "zdraví" jsou založeny na preambuli ústavy Světové zdravotnické organizace, která definuje zdraví jako fyzické, duševní a sociální blaho a ne pouze jako absence nemoci.[19] Tento přístup také převažuje v národním právu, které ukazuje, že povinnost zaměstnavatele zajistit bezpečné pracovní podmínky vzniká dokonce tehdy, když příčiny nehody jsou výsledkem trestného činu způsobeného třetí stranou.

Soudy zmiňují, [20] že zaměstnanec musí zajistit zaměstnanci právo na bezpečné pracovní prostředí nejen pro přímé vykonávání jejich povinností, ale také na jiném pracovišti, na kterém je zaměstnanec na pokyn nebo na základě zájmu zaměstnavatele. Pracovník na místě nesmí být vystaven externí agresi. Pokud neobsahují instrukce schválené zaměstnavatelem žádnou ochranu proti násilí, jsou tyto deficity v realizaci bezpečnostních opatření zaměstnavatele dostatečným důvodem pro zjištění nezákonného jednání (opomenutí) zaměstnavatele, zvláště, pokud je zaměstnavatel finančně stabilní společnost, která může poskytnout bezpečné prostředí. Pokud nedostatek péče ze strany zaměstnavatele umožnil vznik útoku proti zaměstnanci, je to důvod pro vytvoření kauzálního spojení mezi tímto deficitem ze strany zaměstnavatele a výsledným poškozením - poraněním nebo dokonce smrtí zaměstnance.

Existují pracovní pozice, které svým charakterem mohou být škodlivé a nebezpečné, ale v tomto případě je nutno podle judikatury rozlišovat mezi nebezpečnou prací a prací, kde dochází k odchylkám od normálních pracovních podmínek. První volba zahrnuje případy, kdy je podle vládního nařízení [21] vytvořen seznam nebezpečných pracovních pozic, který identifikuje zaměstnání s vyšším pracovním rizikem, kde je pravděpodobnost zranění nebo jiného poškození zaměstnance z důvodu vystavení nebezpečí a / nebo nebezpečných faktorů prostředí vyšší. Je nutno si povšimnout, že většina typů práce, která je ze strany zákona kvalifikována jako nebezpečná, zahrnuje nebezpečné, explozivní materiály, elektrický proud, práci pod vodou, napětím apod. S ohledem na kategorii zdravotníků, se nebezpečná práce vztahuje jen na ošetření a péči o duševně nemocné a pacienty s alkoholickou nebo toxikologickou psychózou a na poskytování zdravotní péče pacientům s nebezpečnými přenosnými chorobami, za použití epidemické profylaxe s nebezpečnými nebo částečně nebezpečnými přenosnými nemocemi. Počet případů na pracovišti ovlivňuje klasifikaci pracovní pozice jako nebezpečného pracovního místa. Ohledně nebezpečného prostředí pro zdravotníky, které se může vyvstat z nevhodného, nebezpečného chování pacientů, je nutno si povšimnout, že nepříjemné situace spojené s pacientem byly přidány na seznam nepříjemných situací teprve 1. ledna 2019 poté, kdy je schválil ministr zdravotnictví [22]. Do té doby zůstávaly události tohoto charakteru mimo oblast sledování státu, což ovlivnilo sestavení seznamu nebezpečných pracovních pozic. Kasační soud navíc zdůraznil, že pouhá skutečnost, že zaměstnanec je zaměstnán v práci klasifikované vládním výnosem jako nebezpečné, neznamená samo o sobě, že jsou tam odchylky od normálních pracovních podmínek. Význam klasifikace určitých pracovních pozic jako nebezpečné je nutno interpretovat systémovou analýzu ustanovení zákona o bezpečnosti a ochraně zdraví na pracovišti a související články zákoníku práce; nebezpečný charakter práce znamená, že určité typy práce se provádějí za podmínek, které představují specifické faktory negativně ovlivňující bezpečnost a zdraví pracovníků; zaměstnavatel bere v úvahu specifickou povahu dané práce a v souladu s principy bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků vytváří další opatření k zajištění normálních pracovních podmínek. Pouze pokud se identifikuje, že určitá specifika práce nezajišťují prevenci před škodlivými vlivy na zdraví pracovníka a že existuje odchylka od normálních pracovních podmínek, je zaměstnavatel povinen platit vyšší platy než při práci za normálních pracovních podmínek. [23].

Na závěr je nutno zajistit, že zdravotníci mají k dispozici vhodné prostředky a opatření, byli řádně proškoleni a budou pracovat v pozitivním psychosociálním prostředí.

Otázky k zopakování:

  • Co je zákonný obsah principu 'bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky'?
  • Jaká jsou doporučená opatření k zajištění splnění práva pracovníka na slušné a spravedlivé pracovní podmínky?
  • V jakých případech musí zaměstnavatel ze zákona převzít odpovědnost za zanedbání povinnosti zajistit bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky pro zaměstnance?