Násilí ve zdravotnictví

1. Násilí ve zdravotnictví

Logos

Existují studie potvrzující, že více než jedna čtvrtina násilí ve společnosti se odehrává ve zdravotnictví, a v řadě zahraničních výzkumů byla oblast zdravotnictví identifikována jako značně riziková z hlediska napadení pracovníků. Do pracovního prostředí zdravotníků proniká stále více domácího a pouličního násilí, na ulicích je více zbraní, lidé více řeší problémy pomocí násilí a nemalá část těchto konfliktů se dotýká i zdravotnictví. Násilí v jakékoliv podobě ve společnosti vzrůstá a dá se říci, že násilné činy nabývají čím dál více brutálnějšího charakteru. Zásahy zdravotníků probíhají ve skutečně vypjatých situacích, a proto i média stále častěji přinášejí informace o napadení zdravotníků (Di Martino, 2003; Huckshorn, 2009). I ve společnosti ČR obecně kriminality přibývá (Marešová, 2001; Marešová 2009).[1]

V případě výskytu prvků násilí dochází k prožívání silného pocitu ohrožení a tím je i zvýšena pravděpodobnost vlastní neadekvátní reakce (Dynáková, 2005). Někteří zdravotníci mohou svým chováním, které je v určitých případech nevhodné či neprofesionální, provokovat potencionální útočníky k napadení. Na základě nedostatečné znalosti anamnézy se může stát, že personál použije slova, slovní spojení nebo svým chováním nevědomě či nechtěně působí na pacienta tak, že to u něj na základě předchozích, pro něj nepříjemných, zkušeností vyvolá nelibé pocity vedoucí až k agresivitě (Flutter, 2007). Násilí ve zdravotnictví se tak nedopouští jen samotní pacienti, ale také existují situace, při kterých mohou násilí eskalovat zdravotníci vůči pacientům (Hahn, 2010). Obecné důsledky nakonec nepřispívají pouze k fluktuaci zaměstnanců, ale dopadají na celou společnost (Johnes, 2013). 

Násilí ve zdravotnictví je v dnešní době označováno fenoménem a někteří autoři hovoří až o endemickém výskytu (Koukolík, 2008; Duxbury, 2005).  Po celém světě je tomuto fenoménu věnovaná značná pozornost širokou platformou odborníků. Také v Evropě, prostřednictvím skupiny European Violence in Psychiatry Research Group (EViPRG), jejíž členové jsou především všeobecné sestry. 

Souhrnně lze poukázat na základní body, které měly průzkumy a výzkumy v období 2004 – 2010 společné a měly se stát východiskem pro další pozorování:

  • Násilí je ve zdravotnictví v ČR přítomno ve velké míře
  • Převažuje agrese slovní nad násilím fyzickým
  • Chybí centrální i lokální sběr dat o násilí ve zdravotnictví
  • Realizované průzkumy měly nízký počet respondentů
  • Za část násilných incidentů si mohou zdravotníci sami 
  • Chybí výuka kontinuální prevence násilí ve školách

I přes tyto počáteční snahy je fenoménu násilí ve zdravotnictví v České republice věnováno stále málo pozornosti. Problematika je neprůhledná, neexistují standardní postupy a ani preventivní opatření. V neposlední řadě chybí koncepce vzdělávání v oblasti prevence násilí a agrese při výkonu povolání zdravotnického pracovníka. 

Je třeba si uvědomit, že kvalita služeb vycházející z ochrany před ohrožujícím a násilným chováním obou stran je prioritou. Jde o velice náročný úkol, jenž vyžaduje tvorbu vysoce etických a odborných standardů s podporou terapeutického klimatu v prostředí zdravotnických služeb, také nevyhnutelné dodržování zásad bezpečnosti a ochrany zdraví při práce (BOZP), eventuálně navržení úzké spolupráce s oddělením pracovního lékařství. Následky mohou být totiž závažné. Například v USA v roce 2004 bylo 14 % všech pracovních úrazů ve zdravotnictví v důsledku násilí a agrese namířeno proti pracovníkům ve zdravotnictví a sociálních službách, přičemž v 50 % se jednalo o úrazy smrtelné (Zampieron, 2010). Průměrný odhad nákladů za fyzického násilí v zaměstnání v roce 2008 byl ve Spojeném Království (UK) asi 60,5 miliónů liber. V současné době je částka každoročně vyšší než 100 milión liber (NHS Counter Fraud Service, 2007). 

Na základě realizovaných a výše pospaných výzkumů lze charakterizovat vývoj prevence násilí v oblastech zdravotní péče v ČR: 

  • ČR má statistiky dokazují růst násilí ve společnosti (zdravotnictví)
  • Výzkumy se zaměřují na větší počty respondentů
  • Násilné incidenty si udržují stejnou linii četnosti
  • Zdravotníci jsou neprofesionální v komunikaci
  • Vzdělávací akce jsou více zaměřovány na profesionální komunikaci
  • Je kladen důraz na větší kvalitu a zkušenosti lektora
  • Chybí systém hlášení dat, zdravotníci nejsou motivováni
  • Chybí výuka ve školách
  • Chybí pravidelné opakování již získaných znalostí a vědomostí
  • Chybí supervize 

Z výše uvedených projektů byla data získávána pouze prostřednictvím dotazníků, nikoli osobním kontaktem, proto by bylo vhodné doložit fakta strukturovanými rozhovory popř. technikou focus group. Jen tak je možné odhalovat pravou podstatu konfliktů ve zdravotnictví. Zdravotnictví je oblastí péče, která je vysoce specializovaná, a patrné rozdíly jsou již při srovnávání s péči poskytovanou v oborech sociální péče, potažmo s jinými odvětvími. Do obou předchozích projektů byly již zmíněné sociální služby navíc zahrnovány a velmi zajímavé poznatky o násilí ze strany zdravotníků vůči pacientům byly zaznamenávány až druhotně. Jedná o takzvané atribuční chyby, které mohou ve výzkumu nastat, protože opomenou či nerespektují proměnné, které mají na danou problematiku především situační vliv. 

Na jedné straně vysoké nároky na zdravotnický personál, na straně druhé však minimální výchova budoucích zdravotníků. Je nutné si uvědomit a zohledňovat profesionalitu zdravotnického povolání, a zároveň respektovat etické chování, únavu a potřebu uvolnit negativní emoce, a to nejen zdravotníků, ale i pacientů. Konflikty ve zdravotnictví jsou následkem vystupňovaných negativních emocí, je však třeba myslet i na situace, kdy zdravotnický personál potencionální útočníky provokuje - často nevědomě (Pekara, 2011). Je vhodné provést nový výzkum, který bude zaměřen na detailnější rozbor násilných situací (velké dotazníkové šetření ve společné komunitě podpořené strukturovanými rozhovory), neboť chceme-li vypracovat mechanismy bránící a předcházející konfliktům v oblasti péče, kde má převažovat snaha o uchování životů jejich kvality, před násilnými situacemi, je potřeba nejprve identifikovat příčinné mechanismy, které se za těmito proměnami nacházejí (Zimbardo, 2008).

Výsledek, kdy opilý či psychiatrický pacient napadl lékaře či zdravotnický záchranář nadával pacientovi, je jednosměrný. Takový výsledek situaci nehodnotí, pouze ji obsahově popisuje. Je také potřeba počítat s faktem, že od roku 2006 násilných trestných činů přibývá. V České republice je tato okolnost způsobena vlivem politických a hospodářských změn, které někdy mohou vést k výraznému nárůstu kriminálního chování. Nárůst vražd lze vysvětlit právě sníženým rizikem odhalení a trestu a zvýšenou ekonomickou nerovností. Ani po tomto nárůstu ale česká data nijak nevybočují z průměru vyspělých zemí, kde dochází ke 2 až 4 vraždám či pokusům o vraždu na 100 000 obyvatel (Vevera, 2009).  Je nutné akceptovat i skutečnost, že pacient, který se ocitá v rukou zdravotníka, cítí moc především na jeho straně a bude o tuto moc bojovat (Špatenková, 2003). Řada situačních faktorů, často zdánlivě jednoduchých, může mít vliv na chování zdravotníků i pacientů daleko větší, než si umíme představit. Je potřeba zdůraznit silný vliv jednotlivých rolí v profesi, zohlednit efekt autority, kdy se pacienti lékařů bojí na cokoliv zeptat (Lánský, 2012), možný je také efekt uniformy, která může zvyšovat pocit moci, důležitosti a jak ji popisuje Fraser (1974) být tak zdrojem nadřazenosti (moc z anonymity). Zohlednit musíme i tlak času (Darley,1973), kdy ochota pomoci člověku v nouzi činí pouze 10 % a nepochybně zamezovat označování pacientů stereotypovými obrazy a nálepkami (Franz, 2006).

Z mediálních informací dostáváme především ukázky situací, kdy pacient napadl zdravotnického pracovníka. Nejčastěji se terčem násilí při poskytování zdravotní péče skutečně stávají všeobecné sestry či zdravotničtí záchranáři, protože v rámci prvního kontaktu s pacienty pobývají – na rozdíl od jiných profesí ve zdravotnictví – nejvíce času. Na druhou stranu, na základě zkušeností z praxe a proběhlých výzkumů, přibývá také incidentů, kdy zdravotničtí pracovníci neovládnou své negativní emoce a jejich následné chování působí na pacienty vyčítavě a potenciální útočníky k násilí provokuje. Pacienti v těchto chvílích očekávají od zdravotníků pochopení, lidský přístup a osobní zájem. 



[1] Od roku 1973 do roku 1999 rapidní nárůst. 2000 – 2012 pokles lineárně cca 10 – 20 tisíc TČ / rok = celkově mírný nárust cca 80 tisíc tr. činů v.s. rok 2000 – 2012, POZOR! =  2012: 304 528; 2013: 325 366 trestných činů (www.policie.cz)